Mgr. Bc. Pavel Mašarák
soudní překladatel / němčina
Jakubská 1, 602 00 Brno
Po tlumočnickém zákonu, na kterém před lety pohořeli legislativci Ministerstva spravedlnosti, se na stůl poslanců a senátorů brzy dostane další právní předpis upravující i tlumočení, tentokrát z dílny Ministerstva vnitra: zákon o vstupu a pobytu cizinců, neboli cizinecký zákon. Také zde se předkladatel pustil na půdu soudního tlumočnictví a nedopadlo to dobře.
Ministerstvo vnitra předložilo návrh nového zákona o vstupu a pobytu cizinců, který má mimo jiné odstranit nepřehlednost a roztříštěnost současného zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, umožnit digitalizaci agendy a lépe evidovat cizince. Mezi 684 paragrafy najdeme také dva věnované úřednímu neboli soudnímu tlumočení. Podívejme se nejprve na ten první týkající se tlumočení obecně.
Jestliže žadatel prohlásil, že neovládá jazyk, jímž správní orgán jedná, a neobstaral si v přiměřené lhůtě stanovené správním orgánem na své náklady tlumočníka nebo osobu, která splňuje podmínky pro ustanovení tlumočníkem uvedené v § 26 zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, ačkoli byl žadatel o této povinnosti správním orgánem poučen, není-li v takovém případě žádost nepřijatelná podle § 573 odst. 3 písm. h), správní orgán řízení o žádosti zastaví podle § 579 odst. 1 písm. o).
První část odstavce vychází ze správního práva obecně, resp. správního řádu, kdy každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady (§ 16 odst. 3 správního řádu). Pozoruhodné je však navazující ustanovení, které dovoluje, aby si žadatel obstaral místo soudního tlumočníka na své náklady jako tlumočníka osobu, která splňuje podmínky uvedené v § 26 tlumočnického zákona. Tento paragraf tlumočnického zákona (354/2019 Sb.) totiž umožňuje orgánu veřejné moci (a jen jemu!) ustanovit výjimečně tlumočníkem osobu, která není soudním tlumočníkem, pokud
Smyslem § 26 tlumočnického zákona není poskytovat alternativu k soudnímu tlumočníkovi, ale umožnit úřední tlumočení tam, kde žádný soudní tlumočník není (ani při nejlepší vůli ho sehnat) k dispozici. V § 26 nejde o to, aby „osoba splňovala podmínky pro ustanovení tlumočníkem“, ale o to, že musí být splněny taxativně vyjmenované podmínky, aby mohl být ustanoven někdo jiný než soudní tlumočník. Cizinec, resp. žadatel tak nemá co „obstarávat osobu splňující zákonem stanovené podmínky pro to, aby byla ustanovena tlumočníkem“, jak se píše v důvodové zprávě k cizineckému zákonu. Možnost ustanovit „nesoudního“ tlumočníka poskytuje tlumočnický zákon jen orgánu veřejné moci a jen pro případ nouze, například když není pro nějaký exotický jazyk v České republice jmenován žádný soudní tlumočník.
Navrhované znění cizineckého zákona je zde v rozporu s tlumočnickým zákonem, podle kterého smí tzv. tlumočníka ad hoc (tedy nejmenovaného Ministerstvem spravedlnosti po splnění přísných podmínek) ustanovit jen orgán veřejné moci a jen za určitých okolností. Zadavatelem v tomto případě nemůže být fyzická osoba. Námitka, že si cizinec přivede tlumočníka a orgán ho ustanoví, zřejmě neobstojí. Návrh cizineckého zákona výslovně stanovuje, že si cizinec tlumočníka obstará na vlastní náklady (zadavatelem tak bude cizinec a nikoli orgán veřejné moci).
Bude-li cizinecký zákon v tomto znění přijat, bude kromě protichůdnosti právních předpisů rizikem i úskalí známé od policie, která někdy porušuje tlumočnický zákon a ustanovuje tlumočníky nezapsané v seznamu i v případech, kdy je (relativně) snadno dostupný soudní tlumočník. Tlumočníkem ad hoc se pak totiž může stát třeba i kamarád cizince. Nebo v horším případě „mafián“, na kterém je cizinec závislý. V důvodové zprávě přitom Ministerstvo vnitra argumentuje, že se žadatelé snaží získat požadované oprávnění za každou cenu, tedy i za cenu podvodu, a to i pomocí tlumočníka. Bude snad „nesoudní“ tlumočník (rozuměj kdokoli z ulice) spolehlivější než tlumočník soudní, který podléhá dohledu Ministerstva spravedlnosti a před svým jmenováním musel projít licenčním řízením a splnit řadu podmínek? Co odborné znalosti? Soudní tlumočník dokládá před jmenováním mimo jiné jazykové vzdělání a praxi. Jak bude správní orgán ověřovat odborné znalosti u tlumočníka ad hoc, když úředník sám příslušný jazyk neovládá?
Jedná-li správní orgán v řízení vedeném podle tohoto zákona v mateřském jazyce cizince nebo v jazyce, o němž lze důvodně předpokládat, že jej ovládá, jeho prohlášení, že tento jazyk neovládá nebo že hodlá využít služeb tlumočníka, se považuje za bezdůvodné odmítnutí výpovědi.
Toto ustanovení ministerstvo vysvětluje snahou omezit zneužívání práva na tlumočníka. Zarážející je argumentace, kterou to odůvodňuje v důvodové zprávě:
(…) zakotvuje opatření proti zneužití práva na tlumočníka při úkonech prováděných ústně, a to v případě, kdy [je] jednáno v mateřském jazyce cizince nebo jazyce, u něhož lze důvodně předpokládat, že jej na dostatečné úrovni ovládá. Jedná se například o situaci, kdy již v předchozím řízení o žádosti žadatel se správním orgánem komunikoval příslušném jazyce, nebo o situaci, kdy v průběhu řízení vyjde najevo, že v takovém jazyce absolvoval výuku na základní, střední nebo dokonce vysoké škole. V praxi se totiž správní orgány a zejména zastupitelské úřady setkávají s tím, že cizinci využívají služeb tlumočníků, ačkoliv je úkon prováděn v jejich mateřském jazyce, kdy úlohou tlumočníka je spíše korigovat odpovědi nebo dokonce odpovídat na otázky správních orgánů za žadatele tak, aby nevyšla najevo případná snaha zneužít pobytové oprávnění, o jehož vydání žádá, k jinému účelu nebo nevzniklo podezření, že nebude vůbec splnit účel povoleného pobytu na území, že nemá patřičné studijní předpoklady a podobně.
Pokud by tlumočník „korigoval odpovědi nebo dokonce odpovídal na otázky správních orgánů za žadatele“, jednalo by se o jasné porušení povinnosti tlumočit s odbornou péčí, tedy přesně, srozumitelně a úplně (§ 22 odst. 1 prováděcí vyhlášky k tlumočnickému zákonu). Takové jednání by bylo přestupkem podle tlumočnického zákona, nebo dokonce trestným činem (§ 347 trestního zákoníku). Ministerstvo vnitra zde vlastně říká, že místo vymáhání řádného tlumočení raději upře žadateli ústavně zaručené právo na tlumočníka.
Posoudit, na jaké úrovni někdo ovládá cizí jazyk, není bez testování úplně snadné. Žadatel může být schopen se dorozumět v každodenních záležitostech, nemusí už ale rozumět právním pojmům. Právní jazyk není pro nikoho mateřštinou. Většinou mu pořádně nerozumí ani rodilý Čech. Dobře to znají právě soudní tlumočníci, kteří často tlumočí při rozvodových řízeních: účastníkova čeština stačí na běžný rodinný život, nikoli už ale na soudní řízení.
Navrhované znění § 476 je zralé na přepracování. Mnohem větší pozornost ale (právem) vzbudil paragraf následující, který upravuje tzv. tlumočení pomocí technického zařízení. Ten by měl z návrhu zákona zmizet úplně, pokud si Ministerstvo vnitra nechce udělat ostudu.
